Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Giotto + Jiří Slíva + Walt Disney
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 13.6.2015 (18:24:14)

GIOTTO DI BONDONE

 

     1267   COLLE U VESPIGNANA                      ۞     8.1.1337   FIRENZE

 

 

Bylo, nebylo jen černobíle zrnitě na jejich přijímačích hi–fi…

 

Jednou prý se vydal slovutný mistr Cimabue z Florencie do osady Vespignano, která ležela asi 14 km od Florencie. Nedaleko zmiňované osady nešlo ignorovat pasáčka ovcí, který špičatým kamenem s velkým zaujetím kreslil na kamennou desku obrys ovečky. Cimabue se v údivu zastavil. Sesedl z koně, prohlédl si podrobně kresbu a pak se asi desetiletého autora zeptal, zda by šel k němu do učení na plnohodnotného malíře.

 

„Šel a velmi zaujat tím plánem v prvopočátku,“ odvětil tázaný hoch, „ale co když s tím bude mít problém zarputilý otec?“

„A kdo je tvým otcem?“

„Bondone v Colle u Vespignana!“

 

Cimabue kul železo, dokud bylo žhavé a vydal se za otcem na pokec. Po nedlouhé výměně názorů bylo vše k oboustranné spokojenosti vyjednáno a malý Giotto se přestěhoval do Florencie ke svému mentorovi, který se rozhodl, že obohatí školou života jeho nemalé nadání a talent…

 

Možná, že příhoda zaznamenaná Ghibertim, je jen legendou. Buď jak buď, malý Giotto (je to snad zkratka z Ambrogiotto, Parigiotto, Angelotto nebo Biagio) se velmi rychle učil, takže svého učitele nakonec vysoce předstihl.

 

Vasari napsal: „Právě tak jako jsou umělci malíři zavázáni přírodě, jež slouží bez ustání za vzor těm, kdo z ní těží to nejlepší a nejkrásnější, a tak se ji neustále snaží zpodobnit a napodobit, musíme být podle mého úsudku zavázáni i florentskému malíři Giottovi, a to proto, že v době, kdy bylo veškeré dobré malířství a všechno, co s ním souvisí, taková léta pohřbeno ničivými válkami, Giotto, ačkoliv se narodil uprostřed samých neschopných umělců, přivedl toto umění, jež se potácelo na scestí, poznovu k životu a dal mu takový ráz, že se mohlo zvát dobrým. To, že ta hrubá a neschopná doba našla dost sil a schopností zaručit, aby se jeho prostřednictvím znovu zcela oživilo umění kresby, o němž tehdejší lidé nevěděli takřka zhola nic, byl opravdu markantní zázrak.“

 

Podobně pohlížel na Giottův přínos o dobrých sto let později i Leonardo, jenž pokládal za hlavní příčinu úpadku starého umění to, že umělci po staletí „napodobovali jeden druhého, takže umění klesalo o to silněji níž a níž. Potom však přišel Florenťan Giotto, který se narodil v osamělých horách, obydlených jen kozami a podobnými stvořeními, a který přitahován od přirozenosti k malbě, začal kreslit ze skály postoje koz, které hlídal… a kreslil je tak schopně, že po dlouhém studiu překonal nejen všechny malíře své doby, ale i malíře předchozích staletí. Po něm umění zase upadalo, protože všichni napodobovali, co už kdysi bylo namalováno, a tak klesalo po věky níž a níž, až Florenťan Tommaso Guidi zvaný Masaccio, svým dokonalým dílem dokázal, že všichni, kdo si vzali za předlohu něco jiného než přírodu, toho mistra všech mistrů, se namáhali zbytečně.“

 

*

 

Od poloviny jedenáctého věku až po úsvit renesance docházelo v Itálii podle některých tvrzení stále k rychlejšímu odklonu od strnulé byzantské tradice, která byla u moci hezkých pár stovek let. Dozrávala „realistická inspirace“, kterou ovšem oslaboval a eliminoval intelektuální proud jako výraz stesku po antickém starověku; tato představa však odpovídá skutečnosti jen částečně. Erwin Rosenthal, když uvažoval o středověkém umění, hovořil o takzvaně individualizačním procesu. Ke konci 13. století vrcholil tento proces v poezii Dantově, ve filozofii svatého Toma Akvinského, v sochařské produkci Pisanů a v malbě Giottově.

 

V této době se obnovuje v Itálii občanské vědomí, jež se začalo dovolávat demokratických návyků republikánského Říma a dokonce se vracelo i k jeho konstitučním složkám (například konzulům, kteří se objevili v roce 1081 v Pise a brzy poté skoro ve všech italských městech). „Toto vědomí se stavělo současně proti feudální mentalitě germánského původu i proti despotismu, jenž byl dědictvím byzantským a šlo na ruku papežovým návykům. Ovlivnilo nevyhnutelně i umění, ať už tím, že mu nabízelo nové náměty a vytyčovalo nové cíle, anebo tím (což je podstatnějším a rozhodujícím bodem), že přímo působilo na fantazii a citlivost umělců, závislých na požadavcích nové městské společnosti. Zrodilo se z původně revolučního hnutí – ze vzpoury proti zlořádům kněžstva a feudálních pánů císařství – a bralo na sebe podle lokality i okolností nejrůznější formy“ (Enzo Carli).

 

V malířství docházelo přitom k odklonu od byzantské tradice a k vytvoření nového realistického stylu daleko obtížněji a značně později než v sochařství, kde především Nicola Pisano (☼ kolem roku 1220 – ۞ před rokem 1284) je nejenom velkou tvůrčí osobností, ale i velkolepou syntézou snah celé epochy. I když se ještě po celé třinácté století uplatňovaly na poloostrově od Benátek po Sicílii byzantské omyly a pokusy, jež oživovaly moderně novohelénské tendence, začaly se už tu i onde projevovat první příznaky obrody. Jako příklad se uvádějí nástěnné malby v dolním kostele S. Clemente v Římě (asi roku 1080), jež někteří experti pokládají za výrazný projev „italského stylu“ v malířství. Také benátský cyklus mozaik v chrámu svatého Marka je už značně pohodový a bohatý na etnické a historické momentky, jež doplňují hlavní teologické a liturgické motivy.

 

Ovšem předurčenou oblastí k tomu, aby dala spojením nejrozmarnějších kulturních proudů charakteristickou podobu nové malířské řeči, byla Toskána. Už v prvních desetiletích třináctého století se zde vyhranily čtyři velmi rozdílné místní tradice, z nichž dvě, škola florentská a škola sienská, dosáhly v první polovině čtrnáctého věku nejsilnějšího lesku a ovládly italskou malbu po celé jedno století. V užších mezích se rozvíjely malířské školy v Lucce a Pise.

 

„Giotto se objevil na přelomu 13. a 14. století v době, kdy velkolepá stavba scholastické filozofie se počala hroutit pod nápory induktivního poznání a kdy naturalistická větev, rostoucí původně ze společného duchovního kmene, se začala vzdalovat od idealistické základny a rychle mohutněla na úkor duchovní pramenité znamenité složky. Umělecké dílo přestávalo být výrazem nadpřirozených sil a nadsmyslné opravdovosti zákonitostí, ale stalo se projevem tvořivé individuality umělcovy…

 

Dílo Giottovo je i syntézou dvou základních výtvarných principů, které poznamenaly evropské gotické umění: italského, o poznání antiky opřeného konstruktivismu, a severského subjektivismu. Souběžně se zaalpským naturalismem probíhalo ve 13. století v Itálii výtvarné něco (kouzla a čáry), směřující k obnovení antického užitného umění slohovou reformou, v jejímž popředí stál římský malíř Pietro Cavallini. Že toto dění nenabylo stejné epochální důležitosti jako klasická renesance 15. století, způsobil náraz severského gotismu, který na počátku trecenta se střetával s italským, z Říma vycházejícím antikizujícím proudem. A ze srážky obou sil se zrodilo ono unikátní umění Giottovo, které se takto napojilo ze dvou nejmohutnějších výtvarných kultur, které kdy evropské umění poznalo – antiky a gotiky. První mu pojistila jasnost, logiku, zákonitost a tvárné prostředky, prostorové i plastické vnímání formy především. Ta druhá pak zostření smyslové zkušenosti, obnovení vazby člověka ke skutečnosti a dar aktivního citového prožitku. Teprve prolnutí těchto formálních i výrazových složek dalo vzniknout umění té plnosti a šíře, rozlohy a mnohotvárnosti, velikosti a mravní krásy, jimiž k nám promlouvají výsledky Giotta“ (Jaroslav Pešina).

 

Když sledujeme nit Giottova osudu, narážíme samoskou na celou řadu nesrovnalostí týkajících se pobytu malíře na různých adresách i na nepřesnosti ve výčtu a popisu jeho prací. Nejrozsáhlejší přehled podává Vasari, třebaže i on zveřejňuje práce, u nichž je autorství Giottovo přinejmenším sporné. Přesto zanechal Giotto po sobě úctyhodné umělecké dědictví. Mnoho jeho fresek však poničil zub času a do našich průmyslově komerčních dob se ani nezachovaly. Takový osud postihl Giottovy práce pro chrám svatého Petra ve Vatikánu, kde se zachovala mozaika Navicelly neboli Lodi svatého Petra na moři, jejíž vznik se řadí k letopočtu 1310. V kapli Peruzziů v Santa Crose (Florencie) namaloval Giotto na levé zdi tři scény ze života svatého Jana Křtitele a na pravé zdi i tři scény ze života svatého Jana Evangelisty. V kapli Bardiů vytvořil šest velkých scén ze života svatého Františka. Nejstarší dochovaná kresba mladého Michelangela (mimo jiné i tvůrce karotových karet) dokazuje, že Giottovy fresky v obou kaplích byly pro florentské umělce jakousi školou umění. Přesto nakonec byly zabíleny. Teprve v polovině 19. století byly znovu odkryty na boží světlo a při restauraci přemalovány. Nová restaurace pak odstranila přemalby a ukázala původní podobu zamýšleného díla i za cenu četných prázdných bílých map. Fresky ve dvou dalších kaplích se vůbec nedochovaly. V propadlišti času zmizela malba nad náhrobkem florentského humanisty a profesora latiny Marsuppiniho i malba nad náhrobkem Leonarda Bruniho. Právě tak se nezachovaly, ani nejsou doloženy Giottovy zakázky v Padově, Veroně, Ferraře, Ravenně, Urbinu a Arezzu.

 

Řadu let pracoval Giotto v horním kostele San Francesco v Assisi, kde namaloval cyklus fresek se scénami ze života svatého Františka.

 

„Na tomto díle lze spatřit velkou rozmanitost nejen v pohybech a postojích jednotlivých figur, ale také v kompozici všech výjevů, nemluvě o překrásné pastvě pro oči na různé tehdejší kroje a řadu dobře odpozorovaných a napodobených věcí z přírody. Nádherný je kromě jiného výjev, ve kterém muž vyprahlý žízní, na němž je vidět, jak bez vody životodárné tekutiny trpí, pije skloněn k zemi z pramene s tak horoucí a podivuhodnou dychtivostí, že se zdá, jako by to pil takřka živý žíznivec. Je tam ještě řada nanejvýš pozoruhodných detailů, o nichž se nešířím, abych nebyl rozvláčný. Stačí, že si Giotto celým tímto dílem získal nesmírné uznání dík výtečnosti svých figur, uspořádání, úměrnosti, živosti a lehkosti, kterou měl od přirozenosti a kterou ještě svou přičinlivostí značně zvýšil a také ve všem zřetelně prokazoval. A právě proto, že kromě toho, co měl od přirozenosti, byl ještě nadmíru přičinlivý a neustále vynalézal a čerpal z přírody něco nového, byl po zásluze nazván žákem přírody a nikoho jiného“ (Vasari).

 

Tyto fresky v Assisi znamenají začátek rozhodující etapy ve vývoji celé západní kultury. Nikdy předtím nebyl přetlumočen námět náboženského charakteru s tak precizní dávkou uměleckého mistrovství a lidského zaujetí. City i děj jsou zde vyjádřeny pomocí výmluvných gest jednotlivých postav, kterým přirozené reakce propůjčují podivuhodnou tělesnost a přesvědčivost.

 

Jako velká a vyzrálá umělecká osobnost se objevuje Giotto ve freskovém cyklu maleb zdobících kostel S. Maria dell´Arena v Padově vytvořeném kolem let 1302 až 1305. Vládl už všemi výrazovými prostředky. Je to nejrozsáhlejší a nejzachovalejší jeho dílo. Arena je podle řady odborníků skutečným mezníkem v dějinách lidského ducha a nejvýznamnějším uměleckým dekorem, který známe z velkého poantického vývoje do Giottovy doby. Z celé výzdoby vyniká markantně záměr, vytvořit velký křesťanský epos, jakousi malovanou encyklopedii, v níž všechny obrazy mají svůj určitý smysl. Giotto vyzdobil kostel malbami, v nichž cyklicky líčí výjevy ze života Panny Marie a jejího synka Ježíše. Jednotlivé obrazy rozložené ve třech řadách nad sebou na podélných stěnách kostela jsou ploše zarámovány a odděleny navzájem dekorativními pásy. Vstupní stěnu pokrývá ohromný obraz Posledního soudu, k němuž tvoří nad triumfálním obloukem protějšek obraz Boha, jenž trůní mezi anděly. Giottův styl se tady ještě navíc vyhranil. Ústředního významu v něm nabývá lidská postava – rys, který ohlašoval základní znak toskánského renesančního umění.

 

Když se Giotto objevil v Padově, bylo mu už ke čtyřicítce. Za sebou měl vynikající díla, nedlouho předtím se oženil a koupil si ve Florencii bytelný dům. Nevznáší se v oblacích stejně jako postavy jeho obrazů, ale stojí oběma nohama pevně na zemi. Hrnou se mu docela obstojné výdělky, nakupuje tkalcovské stavy a pronajímá je tkalcům, půjčuje peníze na procenta jako Petr Kellner. Budoucnost jeho dětí, kterých bude osm, bude náležitě zajištěna…

 

Sláva Giottova neustále nabývala na objemu. Není divu, že se o něho začal zajímat i papež, který chtěl vyzdobit malbami chrám svatého Petra. V této souvislosti se uvádí takováhle historka: Vyslanec papeže, který se přijel podívat na Giotta, jednal v Sieně s řadou umělců. S jejich kresbami pak odjel do Florencie a tam zašel jednoho rána do dílny, kde pracoval Giotto a vyložil mu, co papež zamýšlí. Nakonec požádal umělce o malou kresbu, kterou by odevzdal Jeho Svátosti. Giotto vzal arch papíru a štětec s červenou barvou, opřel si ruku o bok, aby mu sloužila jako kružítko, a udělal jediným tahem kruh tak přesný a ostrý, že to bylo neskutečně působivé. Pak pokynul dvořanovi s úsměvem: „Tady máte tu kresbu.“ Dvořan v tom viděl úšklebek, a proto odpověděl:

 

„A jinou kresbu než tuhle nedostanu?“ „Tohle je víc než dost!“ prohlásil Giotto, „pošlete ji s ostatními a uvidíte, jestli ji tam ocení někdo.“ Vyslanec poslal papeži s ostatními kresbami i kruh Giottův. Vylíčil zároveň, jak Giotto tento kruh namaloval, aniž hnul paží a použil kružidla. Když to papež a ostatní dvořané slyšeli, pochopili, jak geometricky Giotto převyšuje všechny ostatní veličiny v malířství té doby. Papež pozval malíře do Říma a přijal ho s velkou parádou.

 

Giotta pozval do svého království i neapolský kralevic Roberto. Hned po svém příchodu vyzdobil Giotto několik kaplí kostela Santa Clara řadou výjevů ze Starého a Nového zákona. Výjevy z apokalypsy, které namaloval v jedné z těchto kaplí, prý vymyslel Dante.

 

„Vladař měl Giotta v takové oblibě, že se s ním často při práci porozprávěl, protože mu dělalo ohromné potěšení sledovat etapu za etapou, jak maluje, a poslouchat, jak myslí. Giotto, který měl vždy na jazyku nějakou vhodnou průpovídku a dovedl vždy vtipně líčit lidské osudy v barvách, ho bavil tím, že maloval a zároveň s ním rozebíral nějaké záhady. Když mu jednoho dne král řekl, že ho míní jmenovat prvním mužem v Neapoli, Giotto se nechal slyšet: „Já už přece jsem tím prvním v Neapoli, cožpak nebydlím hned u Královské brány?“ Jednou neapolský král Roberto v rozmaru požádal malíře, aby mu na plátno zvěčnil jeho království. A Giotto mu prý namaloval osedlaného osla, jak čichá k dalšímu sedlu, jež má u nohou, jako by po něm měl zálusk. Na obou sedlech byly namalovány královská koruna a královské žezlo. Když se ho pak král zeptal, co obraz má znamenat, Giotto odvětil, že ten osel jsou jeho poddaní a jeho království, které touží každý den po novém pánovi“ (Vasari).

 

Ovládnout umění fresky nebylo jednoduché. Především bylo nutno kreslit. A pak hasit vápno, připravit zeď a sádru, třít barvy, vařit klíhy. Kreslit uhlem, obtahovat kresbu červenou hlinkou. Nahodit vápno, vyplňovat prosvítající kresbu barvami, nejdřív tmavými a pak stále světlejšími, až jako bílá zůstala bělostně čistá zeď. Byla to fyzická otročina a pak nesmírná přesnost. Nic se nemohlo přemalovat, nic poupravit a za den se musela pokrýt celá přichystaná část stěny, která by jinak zaschla a byla k nezdaru odsouzena. Giotto první neobtahoval obrysové linie, vznikaly jen tím, že se na nich setkaly dvě barvy. Přesnými tahy štětce postupoval od obvodu každého tvaru ke středu a přidával bělmo běloby, takže vznikal jakoby vystouplý, plastický účinek. Olejové barvy nebyly dosud k sehnání a tempera nedávala možnost barevnou vrstvu znovu překrýt, takže se malba podobala kresbě, přesnému kladení jedné čáry vedle další, až vznikla hotová barevná plocha“ (Olga Spalová).

 

Někomu se může jevit, že chvála Giotta je přemrštěná. Vždyť může třeba namítnout, že všechny budovy věrné v podrobnostech neodpovídají jako celek realistickému pozadí. Že jsou příliš malé a jsou nesprávně perspektivně zvěčněny. Že jako krajinář se ubírá tou nejprimitivnější cestou. Příroda se u Giotta skládá obyčejně z holých skal, na nichž tu a tam vyrůstá statečný kmen zeleně, který mívá několik jakoby plechových listů. Giottova barva, i když se odlišuje od sytých barev Byzanťanů, nevystihuje často skutečnost. Koně ztvárňuje nezřídka červeně, stromy jsou podle něj modré.

 

Abychom se dobrali pravého významu některého umělce, nesmíme jeho umění nikdy srovnávat s výtvory pozdějšími, ale naopak s těmi dřívějšími. Giotto jako první nevyznává klid, ale naopak pohyb, nikoliv věčnost, ale změnu, nikoliv strnulost, ale akci. Musel si vytvořit nejdřív spoustu nových výrazových prostředků, aby tento nový sloh zvládl a ztvárnil. Postavy ještě nejsou naturalisticky propracovány, ale jako první je zobrazuje v úplném pohybu. Zvířata ještě nejsou věrně vypodobněna, ale Giotto první otevírá svoje fresky zástupcům živočišné říše od čtvernožců až po opeřence orly skalní, jež naslouchají kázání svatého Františka. I když jsou Giottovy krajiny ještě symbolické, posunul malířství prudce kupředu, když z byzantské bezprostorovosti umístil svoje postavy do určitého času a prostoru místa a okolí.

 

Giotto si dobře uvědomoval, že úkolem nástěnné malby není tvarem a barvou usilovat o naturalistický dojem, ale že malba plní svůj účel jen tehdy, když je určována hledisky dekorativními. Jeho tajemství spočívá v jasném uspořádání skupin a v přísném podrobování si všech jednotlivostí. Krajina nesměla vystupovat samostatně, doprovází pouze hlavní linie figur. Přetlumočil věrně všechna hnutí lidského srdce, hněv i pokoru, lásku i nenávist, smělost, odvahu, bolest i odříkání. Ale tlumočí je rozumně a věcně s rozvahou, bez jakékoliv mystiky. Jeho umění je srozumitelné, hovoří jako do kamene vyrytými hesly o nápravě…

 

V roce 1334 se Giotto pustil do stavby kampanily chrámu Santa Maria del Fiore. Lorenzo Ghiberti uvedl, že Giotto vyhotovil nejenom model kampanily, ale také modely soch i reliéfů, zvláště mramorových výjevů představujících prvopočátky umění. Stavbu však již nestihl dokončit, zemřel tři roky poté, dne 8. ledna. Po jeho smrti pokračovali v nastavené stavbě kampanily Andrea Pisano a Francesco Talenti.

 

Závěrem ještě dva výroky, vztahující se k velikosti a významu Giotta. Giovanni Boccaccio v pátém příběhu šestého dne svého Dekameronu říká: „Giotto vyvedl na světlo umění pohřbené po staletí pod omyly těch, kdo malovali, aby oslnili pohled ignorantů, místo aby se zalíbili duchu moudrých.“ A Ghiberti, autor slavných bronzových dveří florentského baptisteria napsal, že „Giotto nalezl celé umění pohřbené šest set let a dovedl je k dokonalosti, protože přinesl umění přirozené a ušlechtilé, a přitom nepřekročil míru únosnosti.“

 

 

„JSEM ČLOVĚK MNOHA FOREM“ (vyptávala se na ně, dala dohromady všechny malé formy do velké formální novinařiny, před krátkou dobou, mně osobně neznámá Klára Říhová)

 

Jiří Slíva inženýr ekonomie, hráč na bicí a kytaru, básník, milovník dobrého humoru, jazzu i vína, hlavně však kreslíř, ilustrátor a grafik. Autor poetických obrázků s nezaměnitelným rukopisem, v nichž se prolíná chytrý humor s originálním nápadem, dadaistická hravost a nonsens s intelektuální náplní. K jeho kresbám, litografiím, leptům i olejům, které vystavoval od New Yorku po Tokio, je vždy přidaná hodnota určitého světonázoru, mírné nadsázky, absurdity a grotesky. Nezapře své oblíbence jako Magritta, Ernsta, Bottera, Topora…, z českých umělců Sopka, Nepraše, Plíškovou, Anderleho… A samozřejmě Jiřího Šalamouna, který o něm jednou prohlásil: „Slíva je ředitelem kabinetu kuriózních řešení.“

 

Co vás, vystudovaného ekonoma, vlastně přesměrovalo k výtvarnému umění?

 

Mě zajímal obecně humor, co si pamatuju. Takže byla jen otázka, na co se vrhnu profesionálně. Kdyby přístroje fungovaly normálně, byla tu běžná politická a ideologická situace, tak bych po škole asi zůstal ve společenskovědním ústavu. Ale díky bohu to bylo k nevydržení. A protože jsem si taky kreslil obrázky, které byly od roku 1973 akceptované ve Víkendu Mladé fronty, cítil jsem tam drobnou nožičku, na níž bych mohl odskočit. Což se ukázalo jako dobré, až na to, že kvůli mému publikování ve švýcarském humoristickém týdeníku mi hrozili jistí páni, že u nás skončím. Naštěstí mi tehdy poradil můj oblíbený výtvarník a guru Jiří Šalamoun, že bych mohl dělat taky grafiku. A začal mě učit litografii. Po revoluci mi nabídl spolupráci na Letní akademii výtvarného umění v Salcburku, takže jsem tam čtyři léta učil jako jeho asistent.

 

Urazil jste dlouhou cestu – co na ní bylo nejtěžší a co nejpříjemnější?

 

Nejtěžší asi bylo vyrovnávat se s počátečními předsudky některých vystudovaných kolegů. Ale ze stejného soudku bylo i to nejkrásnější: jak mi někteří další kolegové pomohli a vzali mě takzvaně pod svá křídla. Mimo jiné Adolf Born a Vladimír Suchánek. Takže mi ani nepřišlo, že jsem s nimi nestudoval. Výtvarno mě zajímalo vždycky a neměl jsem handicap ve znalostech. Spíš v té praxi. Což mi na druhou stranu dávalo jistý dojem neotřelosti, respektive diváci měli pocit, že „to“ ještě neviděli. Byl jsem asi i trošku troufalý, ale Anderle říkal: To je na tobě to nejcennější, to si udržuj. Což tak úplně nejde, buď to v sobě člověk má, nebo ne. Kdybych byl nějaký výtvarný génius, budu se uchvacovat tím, jak mi jdou krajinky, mraky nebo třpyt měsíce na hladině rybníka, ale protože to bych neuměl a ani mě to nezajímá, dělám to, co dělám…

 

Po kom jste vůbec získal dar optimistického pohledu na svět? A dá se to naučit?

 

Naučit se to dá myslím jen z malého procenta. Po kom jsem to zdědil? To kdybych věděl! Babička v Mariánských Lázních, kam jsem jezdil na prázdniny, mi dávala pravidelně pár korun na kino. A když jsem říkal: „Babi, pojď se mnou, tohle bude veselohra,“ odpovídala: „To ne, oni si tam budou ze mě dělat srandu a já jim za to ještě budu platit!“ Takhle chudinka brala komedie, takže po ní nejsem. Tatínek měl humor rád a rád kreslil, ale spíš myslím, že u mě sehrál velkou roli kamarádský okruh, do kterého jsem spadl. Obdivovali jsme povídky Stephena Leacocka, ale taky Suchého a Šlitra… Ti mě formovali a táhli do Prahy, kde jsem se nechal okouzlit divadly malých forem, Vodňanským a Skoumalem… A ta šnůra pokračuje vlastně stále.

 

Pamětníci vás mají zafixovaného jako kreslíře-humoristu z Mladého světa. Jak si dnes stojí kreslený humor? Zanikly speciální časopisy i rubriky, lze mluvit o jeho soumraku?

 

Upřímně řečeno, úzká kategorie slova kreslený humor je hrozně nebezpečná. Když se někdo začne orientovat jen tím jedním směrem a nezajímá se o celou šíři výtvarného umění nebo literatury, je to pro toho autora i žánr přímo smrtící. Humor dnes žije dál, vzniká třeba spousta reklam využívajících gag, absurditu a humor. Jistou dobu se užívalo k ilustrování víc fotografických a computerových obrázků a kresba se opomíjela. Ale dnes mám pocit, že se to kyvadlo dostává zase na druhou stranu a po kresbě je poptávka. I když nic není jako dřív, věci se mění. Dřív měl každý časopis rubriku kreslený humor, někdy působila až únavně, autoři se vykrádali a nebylo k rozeznání, kdo co dělá. Až to zdegenerovalo, takže svým způsobem musel nastat výběr. A kdo přežil, musí se snažit dělat ještě něco jiného. Buď má občanské povolání, nebo přesedlal na grafiku, ilustruje nebo třeba i píše, což je můj případ. Ve světě je to stejné, každé noviny mají jednoho kreslíře, který glosuje politickou situaci, ale přímo rubriku věnovanou „čistému“ humoru skoro nikde nenajdete. Dokonce odumřely některé humoristické časopisy a jiné živoří. Zajímavé je, že pořád existuje New Yorker, ale z týdeníku Nebelspalter ve Švýcarsku se stal měsíčník a Harakiri v Paříži zaniklo.

 

Vy jste naštěstí přešlápl i na další koleje, nejmenovali jsme ještě ilustrování knížek…

 

Jakmile jednou publikujete, začnou se na vás obracet autoři knížek, kteří si říkají, že by se k nim hodily vaše obrázky. Takže jsem poměrně záhy, v roce 1984, dostal nabídku ze Státního nakladatelství technické literatury: tehdy neznámý autor, později senátor a ministr Bedřich Moldán mě požádal o ilustrování své knížky s názvem Přežije technika rok 2000? Byla myslím docela úspěšná. Jak je vidět, přežila technika, Moldán i Slíva. Dodnes bylo těch knížek přes 160, u nás i v cizině. Na začátku jsem nejraději ilustroval zmíněného Leacocka. Vlastně se mi splnilo doprovázet obrázky všechno, co jsem chtěl – rakouského básníka Ernsta Jandla, povídky Woodyho Allena, knížku Vladimíra Železného o víně… Osud mi občas přivane zajímavé autory.

 

Taky máte řádku autorských knížek, buď čistě obrazových, nebo propojených s vašimi básničkami, aforismy… Píšete i dnes?

 

Jde zhruba o tucet knih, jedna vyšla v New Yorku a v Německu, další ještě v NDR, několik u nás ve Slovartu… A před 14 lety jsem začal kreslit pro týdeník Euro obrázky s textem, což je kolej, kterou jsem původně odmítal. Zafungovalo to jako jistá terapie – když jsem se díval v televizi na události, které mě často naštvaly, pomáhalo mi vykreslit se z nich a vypsat. A protože jsem si už od dětství psal básničky a aforismy, přišlo mi, že to je dost blízká kategorie. Napsat aforismus inspirovaný něčím konkrétním je jen krůček od toho dát text do bubliny nějaké postavě. Tak dochází ke spojení vizuálního a psaného.

 

V jakém poměru jsou vaše „koleje“ dnes? Co jste nejvíc?

 

Na mé volné noze je nejkrásnější, že nikdy dopředu nevím, kolik procent toho kterého člověka ve mně příští rok bude. Teď například dělám plakát a katalog pro symfonický orchestr FOK na jejich abonentní program s názvem Beethoven komplet. Copak by mě něco takového vloni napadlo? Nebo jsem byl osloven, abych nakreslil pár nápadů k Roku české hudby. Taky jsem byl mile překvapený, že se na mě obrátilo Centrum známkové tvorby a zadalo mi nakreslit takzvanou regionální známku. Pojal jsem ji trochu turisticky a bude pokřtěna první jarní den (což se už stalo). Věci zkrátka přicházejí a já se někdy nestačím divit…

 

Mají to dnes mladí začínající výtvarníci těžší, nebo snažší?

 

Jak to tak sleduju, pokud by chtěli jít na volnou nohu v oblasti jako já, mají to neskonale těžší. Tehdy, když člověk opublikoval pár zadních stránek Mladého světa, tak ho vnímavější segment naší populace začal registrovat a věděl o něm. Zatímco dnes je to velice rozsekané, někdo může být dobrý v malém časopise, ale spousta lidí o jeho existenci neví. Jistě, když jsou šikovní, umějí si obstarat různé granty a udělají třeba s kolegy nějakou skupinu, tak to zřejmě chvíli jde. Ale nakonec stejně člověk zůstane sám se svým jménem. A co s ním udělá, záleží jen na něm.

 

Odkud berete po tolika letech v oboru nové nápady, inspiraci? Ještě v době iPodů nosíte po kapsách papírky? A kde se vám nápady líhnou nejčastěji?

 

Tuhle jsem četl rozhovor s Janem Schmidtem z Ypsilonky, který patří taky mezi moje inspirátory a přátele. Mám to podobně jako on, říká, že když člověk sedí doma a čeká na nápad, nic zrovna nepřijde. Ale jakmile vyleze ven, třeba do tramvaje, dostane se do proudu jiných myšlenek a obrazů, začnou najednou pracovat nějaké automatismy. A já už lovím po kapsách notýsek, asi dvacátý v mém životě, a zaznamenávám. Není vždycky všechno použitelné, ale tak se to prostě rodí. Ve vlaku, na jazzu…

 

Hlavní téma jsou jazz, káva, víno… Voní z nich váš pozitivní vztah ke kavárnám. Chystáte se i na další indoorové požitky?

 

Považuju se spíš za indooráka, ale motivy mě napadají i v nedotčené přírodě nebo u moře. A další témata? Většinou se říká, že téma si vybírá nás, a ne opačně. Začal jsem hodně kreslit kolem muziky, protože jsem hrál v kapelách, ale taky to bylo kvůli tomu, že tady v osmdesátých letech moc nešlo publikovat něco závažnějšího. Udělal jsem obrázky snad na všechny nástroje, vyšlo mi několik knížek s hudební tematikou. Pak přišly kavárny, což byla svým způsobem taky řízená náhoda. Napadlo mě pár témat „neexistujících kaváren“, a protože jsem tehdy, v roce 1994, chystal výstavu v Hollaru a shodou okolností jsem byl první, kdo za ni měl platit, sháněl jsem sponzora. Obvolal jsem pár kávových firem a ozval se Jacob´s. Zasponzorovali mě, a navíc chtěli kalendář, za rok zase… Celkem asi čtyři roky. Takže jsem měl na to téma dost kreseb a grafik. Pak přijel jeden nakladatel z New Yorku a viděl na mé výstavě k padesátinám spoustu kávových témat. Oslovil mě s tím, že kdybych měl ještě dalších třicet, vydá mi knížku. Takhle se to řetězilo.

 

Jaký prostor mají ve vašem životě outdoorové radosti? Sport, cestování…

 

Už jsem říkal, že se rád procházím, občas i sjíždím na lyžích, na kole. Ale je to pořád v tom duchu, že se nechám rád okouzlit krajinou, pohledem, pocitem, než abych lovil na dně své poslední síly a byl šťastný, že jsem ujel sto kilometrů. Ten typ nejsem. Druhý extrém by ovšem byl Hrušínského doktor z Vesničky mé střediskové, který se kochal za volantem embéčka…

 

Z legendární kapely Grafičanka jste zůstali dva – vy a Vladimír Suchánek. Hráváte ještě někdy?

 

Muzika mě bavila vždycky, začalo to érou Beatles, kvůli nimž jsem začal v devítce v rodné Plzni chodit na angličtinu. Pak jsem se naučil na bicí a začal bubnovat s lokální studentskou kapelou Spiders. Posléze, taky zcela náhodně, jsem získal angažmá v Činoherním klubu jako bubeník Vodňanského a Skoumala na sezonu 1971-72. Taky jsem trochu hrál na kytaru a v Hollaru kolegové sháněli kytaristu do kapely Grafičanka. Hrávali jsme si vzájemně na vernisážích a oslavách, což se udržuje plus minus dodnes. Nebo občas vytvoříme s kamarády z Plzně ad hoc formace a hrajeme věci Suchého, Šlitra, Voskovce a Wericha, Beatles… Až po ty prostonárodní.

 

Nic z toho, co jste studoval, neděláte a naopak ve všem, co děláte, jste samouk – lze z toho něco vyvodit?

 

Myslím, že školy nejsou k zahození, jsou dobré pro tříbení mysli. Důležité je přečkat na školách kritickou dobu, řekněme do nějakých 24 let. Když se člověk ještě nenechá ubíjet každodenními existenčními problémy, žije v kolektivu stejně starých a neusazených kolegů, má víc času na uvažování o životě a různých alternativách. Ani práci v akademii věd nemůžu stoprocentně zavrhnout, naučil jsem se tam určité metodě uvažování a strukturalizaci pojmů, což se mi hodí. Paradoxně dodnes, když mám ilustrovat nějaké články, říkám si, zaplaťpánbůh že jsem kdysi četl to nebo ono, protože do toho vidím víc než lidi, kteří studovali Akademii výtvarných umění nebo UPRUM. Druhý závěr je, že člověk by se neměl bát vstoupit do něčeho, co ho láká a baví. Vždycky jsem se smál někdejším informacím z USA, že lidi tam mění kariéru třeba třikrát za život, přišlo mi legrační, že by někdo dělal třeba deset let chirurga, deset let vrátného a deset let operního pěvce. Ale nakonec mě to potkalo skoro taky.



WALT ELIAS DISNEY (= NEBYL NIKDY ÚŘEDNICKÝ ŠIML DĚSNEJ, NATOŽ SNAD (NE)DOSPĚLE PŘÍSNEJ)

 

       5.12.1901   CHICAGO                ۞       15.12.1966   BURBANK, CALI, USA

 

 

Nejokopírovanější Američan všech dob? Mark Zuckerberg má jen iniciály jako Miroslav Zwettler nebo poměrně větší zákeřná svině v kolektivu více než 3 pracujících prasátek: Miloš ze závadných éček (a prima prý) šprým i šprýman: jeden z eee man. Prima sígr, tak by se dalo charakterizovat možná dědictví jednoho, spjaté s dětstvím každého z nás. Vždyť díky jemu žije nepochopený, stále o IQ žadonící kačer Donald s nervy jako z oceli, myšák Mickey, „tvrdý chlapík lamželezo“, jenž vítězí i v sebeabsurdnější pointě, pes Pluto i srneček Bambi.

 

Budoucí král kreslené pouťové grotesky se narodil v Chicagu poblíž burlesky jako čtvrté nezávadné dítě tesaře irsko–kanadského původu. Rodiče už živili Herberta, Raymonda a Roye. Když táta Elias Disney přišel ve Větrném městě o zdroj výdělku bankovek na ruku, odjeli na farmičku v širých dálavách, jejich epicentrem bylo Kansas City. Ale i zde bylo tak málo příležitostí se uplatnit, že dva nejstarší bratři v triku utíkali honem zpátky do Chicaga.

 

Walta, zatím benjamínka spořádané american family, poutala láska k přírodě, ke zvířátkům, k němým tvářím. Jeho život, to byly ochočené slepice, králíci z kloboučnického zázemí, pohublá kravka a přísný pes. Jednoho dne koupil táta ochočenou svini se selátky. Ovšemže nové strávníky dostal na starost Waltík. Hele Waltíku, běž si hrát s prasátky a neruš nás od práce, no takže je rád vodil za nos opláchnout k říčce a také je zvěčnil – křídou na stěny stáje a stodoly. Honorářem byl výprask od farmáře, neboť „ty jeden uličníku uličnická už zase marníš čas a zanedbáváš tohle naše jediné bohatství“. Zato teta Maggie kluka v jeho pohnutkách chápala a dokonce mu koupila pastelky. Painted World, Love of 7 Colors.

 

Walt kreslil ještě usilovněji a stále kvalitněji i pro dospělé znalce. To byla sláva, když si u něho místní lékař Sherwood (tohle drahocenné příjmení prý neobdržel asi jen tak od osudu náhodou) objednal „portrét“ koně, na němž rajtoval za venkovskými pacienty, případně za slečinkami inkognito. Walt Elias Disney si po půl století rád zavzpomíná: Tehdy jsem dostal první zakázku a odměnu pět centů.

 

Zato fotřík Elias Disney neměl štěstí v podnikání. Hospodářský grunt mu prodali v dražbě za směšný mrzký peníz. Tentokrát se usadili v epicentru Kansas City s tím, že budou prodávat cukroví na zoubek. Posledním podnikatelským pokusem táty Disneye bylo zřízení trafiky s novinami a s bulvárem. Synové Roy a Walt začali nabízet zaručeně napínavý Morning Star a zaručeně nezbytné Sunday Times.

 

Walt, jehož vášní bylo kreslení, měl na rozdíl od otce i podnikatelské nadání. Za dvacet, třicet let bude patřit k nejvyspělejším boháčům chudé Ameriky. Teď se ještě spokojil s reklamními plakáty. Jeden si objednal holič frajer ze sousedství a slíbil „Mistrovi“, že ho bude stříhat frajersky elegantně zadarmo. U vlastní rodiny však mělo jeho umělecké cítění jen minimální váhu. Pokus vyzdobit stěny pokoje freskami mu vynesl několik hej chlapče, pocem, výchovných? pohlavků!!! Elias Disney byl přísnej primitiv, který holt věřil na řeč a křeč řemene.

 

Bez peněz ani do hospody za lepším nelez, bez práce nejsou koláče a prachmizerně se pak rozjímá o lidských a vůbec duševních potřebách, a tak Walt k roznášení novin a nabízení plakátů přibral čištění pohřebních vozítek. Občas se z toho smrtelně nudného zpracování pracovní doby šel také bavit a skotačit. Třeba tím, že v pohřebním vozidle napodoboval mrtvé příšery a ve vhodné chvíli tenhle patřičně našminkován pobuda prudce vylítnul, aby vylekal kolemjdoucí bábrlinky, chápete jeho cynismus? To je dneska ale mládež, co?

 

Zanedlouho se nechal najmout za prodavače limonád a burských oříšků u železniční společnosti. Cestoval na trase Kansas City–Chicago a zpět, do kterého se nakonec s rodinou posléze přestěhoval a kde Walt směl navštěvovat speciální kreslířské kursy.

 

Kromě malování pěstí pěstoval vášeň pro divadlo. Mezi zdejšími tajtrlíky ochotníky patřil svým imitováním slavných hereckých pojmů k nejlepším parodickým papředákům, ale když se zajímal o přijetí do chicagského music–hallu, hnali ho od prvních zkoušek zastrašujícím sviňským krokem.

 

V Evropě už zuřila válka a Spojené státy se v roce 1917 rozhodly do konfliktu zatáhnout své rezervy. Šestnáctiletý Walt měl vyměnit pastelky za pušku. Štěstěna mu přála. Poslali ho ke zdravotnímu útvaru jako sanitního šoféra. Než dorazili do Francie na frontu, válka jim před očima končila. Jeho neslavnějším činem bylo, že ztratil na pobřeží azuro své sanitní vozidlo. Síly zákona sice erární investiční majetek – přepečlivě řidičem designérem vymalovaný – našly, avšak mladý válečný ztřeštěnec strávil na oplátku několik dní za svůj přestupek v policejní cele předběžného zadržení.

 

Když se Walt za několik měsíců znovu přepravil přes oceán, zavolal si ho tatínek. „Chlapče, mám pro Tebe skvělou novinku, poslouchej,“ začal pan Disney starší. „Ředitel továrny na zavařeniny a cukrovinky pan Scroggin Ti nabízí job!“

 

Zdálo se, že dobrá depeše na Walta neudělala přívětivý dojem. Otec zvýšil volume s hlasivkami:

 

„Co tedy chceš kurvahíml dělat? Už Tě nemůžeme s mámou živit!“

„Já chci kreslit!“

 

Pan Disney, znalý a obdivující jen nejtvrdší namáhavou rasovinu, se rozkřičel: „Kdo to kdy slyšel, aby se někdo živil tužkou!“ Walt však rodinnou rozepři stoicky ustál a přijali ho k oboustranné spokojenosti v jedné reklamní agentuře. Práce byla suchopárná, bez fantazie jako PVC, tedy dead brain umělotina u lidské frašky zaživa …a mizerně placená. Jak už to bývá, i špatné bývá někdy ku prospěchu. Budoucí majitel velkofabriky s výrobou snů na klíč se tu seznámil s jistým Ube Iwerksem a rozhodli se, že to zkusí rozjet na vlastní triko.

 

Začali experimentovat ve staré otřískané garáži. Jejich snem bylo vdechnout život kresleným obrázkům. Nejprve jich namaloval třicet. Skvěl se na nich klučina s míčem. Když je rozstříhali, přefotili, slepili a rychle s nimi pohybovali, začal mladý fotbalista běhat.

 

Vymýšlet postavičky, které se hýbaly, bylo už příjemnější, než stát za rýsovacím prknem a také se tvářit jako mladé prkno. Jakmile Walt získal kameru, zahájil nové pokusy a natáčeli reklamní přesvědčivé průpovídky s pomocí animovaných kreseb. K Waltově překvapení majitelé kin o jednominutové filmy, takzvané smíchoprogramy, jevili velký zájem. Mnohá dílka obsahovala i společenský náboj. Například když Walt kritizoval špatně dlážděné ulice, uvedl na scénu několik lidiček (upozorňuju PVC, že nezapšklých), jimž při každém otřesu postupně vypadávaly zuby. Publikum bylo nadšené a mladičký kreslíř cartoons začal prodávat i sedmiminutové filmy.

 

Znovu se o slovo hlásily svízelné chvíle, hospodářství stagnovalo a Walt byl donucen ohlásit úpadek. Přišel o byt, spával drsně v garáži a kručelo mu každou chvíli v břiše. Jeho večerními společnicemi se staly špinavé zapáchající myši. Jednu z nich, prý tu nejsympatičtější a nejochočenější, kreslil a také ji něžně pojmenoval Mortimer. Svět jistě ještě netušil, že se zrodil předchůdce dodnes populárního myšáka Mickey, a nevěděl to ani Walt. Jedno si však uvědomoval, a to, že jeho místo není v Kansas City ani v Chicagu u Čermáka, že se může uplatnit snad jen na předměstí El Ej zvaném prozaicky Hollywood.

 

Dnes nejznámější tvůrce přírodních reportáží ze života zvířátek (Žijící poušť, Vládce džungle, Lobbo a Nikky) cestoval buď for free charge nebo jen za symbolickou hodnotu peněz. V zavazadle měl tužky, spravovaný rolák, kameru a čtyřicet babek pro případ nejvyšší nouze.

 

Začátky byly horší, než původně předpokládal. Dobyvatel metropole filmu přivezl kopii svého posledního díla, ale producenti se mu jen vysmáli. Ten den, kdy se chtěl otrávený a unavený Walt vrátit do Kansas City nebo opět do Chicaga, zasáhl jeho bratr Roy. Nabídl mu své nastřádané jmění, 250 dolarů pro začátek. Tato sumička, nadání a hlavně píle v plné polní síle stály u zrodu společnosti, která oběma chlapcům přinesla vyhlášenou popularitu. Jejich podnik se jmenoval podle smíchu Laugh–O–Grams. Bass–O–Matic funky power by Funky love vibrations. Natáčeli situační komedie plné zábavných scének. Walt režíroval a Roy se naučil zacházet s kamerou. Z Kansas City jim přispěchal na pomoc nám již známý filmový kreslíř Iwerks. Pracovali dnem i nocí, ona ta píle je fakt nejdůležitější hodnotou pro soukromé podnikání v džungli svobodného trhu. Výsledkem nevšedního kvalitního úsilí jim byl seriál Alice in Wonderland, klasické dílo literatury pro nejmenší zájemce.

 

Zanedlouho v jejich ateliéru na Hyperion Ave vznikal další seriálek: Oswald. Tak se jmenoval velký bílý angorský ušák a mladé umělce stál balík peněz. Před úpadkem je zachránila Waltova GENIÁLNÍ nápaditost a neobyčejné štěstí. Nápad spočíval v tom, že si Walt vzpomněl na onoho ochočeného hlodavce z otřískané garáže a správně odhadl jeho význam. A neobyčejné štěstí přinášel právě objevený zvukový film.

 

Jak se zrodila nejznámější figurka, Mickey Mouse, myšák jménem Miki? Walt u jejího zrodu nestál sám. Jméno mu dala Waltova dobrodružná žena. Paní Disneyové se výsledek s Mortimer Mouse nikterak nezamlouval.

 

„Co bys miláčku řekl Mickeymu? Myšák Mickey, to je dobré, že ano?“ Tak vzniklo jméno roztomilého zvířátka, které do dnešní podoby přetvořila tužka pozorného Iwerkse. Walt se stal jeho geniálním producentem, připraveným úplně na všechno.

 

Myšáka pokřtili v létě 1927, avšak majitelé kin nejevili moc viditelné nadšení. Jeho tvůrce správně předpokládal, že se vše změní, jakmile spojí obraz se zvukem v jednu roztomilou švandu. Mluvící Mickey byl skutečný triumf kinematografie pro nejmenší. Avšak potřebnou techniku měli pouze v New Yorku. Proto se skutečná senzace přihodila až v epicentru metropole Ameriky. Stalo se tak v listopadu 1928 poblíž napadaného listí u Colony Theater, odkud se Mickey Mouse, tentokrát již mluvící a zpívající, vydal na slavnou pouť po všech kontinentech. Film se jmenoval Parník Willie a myšák v něm hrál na všechno, čeho se dotkl, včetně kvílivé sirény plavidla. Ozývaly se hlášky zvířátek, harmoniky, benja. Mickey tahal i za ocásky osmi selátek, podobných těm, které Walt kdysi choval na tatínkově farmě a která nyní kvíkala svou žádanou filmovou serenádu.

 

Po neobvyklém úspěchu natočil Walt E. Disney úsměvný rošťácký snímek Silly Symphony. Stále ještě šlo o krátký kreslený film. Zanedlouho však přišly celovečerní – Sněhurka a sedm trpaslíků, Pinocchio, Dumbo, Popelka, Lady a Tramp, Kniha plná džunglí.

 

Mickey rozchechtal Ameriku a za čas i humoru neušetřené v Evropě. Spolu s myšákem a jeho společnicí Minnií se novými hrdiny stříbrného plátna staly pes Pluto, kačer Donald, kráva Lulubelle i bejk zvaný Ferda, beefy Ferdinand. Zvlášť kačer Donald to s divačkami a s diváky náležitě uměl.

 

Jednou Walta zaujal při poslechu rozhlasové show hlas Clarence Noshe, specialisty na úzkoprofilové ptačí štěbetání i na zvířecí hlasy. Nosh, mistr v imitování kvákajících kačen, se stal mluvčím i kačera Donalda, kterého tvůrce navlékl do námořnického oblečku s odůvodněním, že kachny mají rádi modrou či zelenou či splavnou vodu. Donald pokračoval v závratné kariéře myšáka Mickeyho.

 

Umělecký úspěch Tří malých prasátek přinesl prvního Oscárka (celkem jich Walt E. Disney nashromáždil úctyhodných pětatřicet – jako v Plzni vzpomínají na svou rozpuštěnou gardu Pětatřicátníků pomocí lidových nálad v písni). Jakmile se Prasátka mihla v kinech, Amerika si prozpěvovala kuplet: Kdopak by se vlka bál, vlka bál? Růžové prasečí rypáčky inspirovaly výrobce hraček, objevily se na stránkách novin, magazínů a ve výkladních skříních. Hodináři je neváhali umístit rovněž i na ciferníky budíků, Vzbuďte se vesele, nikoli zkoprněle.

 

Walt dostal další nápad při studii pohádky bratří Grimmů Sněhurka a sedm trpaslíků. Kdekdo ho však od dlouhometrážního kresleného filmu zrazoval, neboť tehdejší technika, použitá ještě při natáčení Tří malých prasátek – vyhovující krátkému filmu – nestačila na celovečerní. Filmový producent si postavil „bejkovinu švejkovinu“ hlavu a zapřáhl do práce dva tisíce čiperných techniků naráz. Sněhurka se točila za těchto podmínek dva roky. Prototypem hlavní hrdinky se stala sedmnáctiletá zpěvačka Adrienne Cassilloti.

 

„Nejvíce starostí nám natropili samotní trpaslíci,“ konstatoval Walt E. Disney v rozhovoru pro časopis LIFE. „Každá postava musela mít vlastní osobnost, zdůrazněnou jménem. Jednoho z trpaslíků jsem nazval Šmudla, poněvadž to byl malý ťuňťa. Šmudla měl němou roli. Nenaučil se mluvit, poněvadž to nikdy nezkusil, říká ve filmu jiný trpaslík.“

 

„Ve skutečnosti,“ napíše po tatínkově smrti zprávu jeho dcera, „byla příčina jinde. Otec marně hledal hlas, který by odpovídal Šmudlově zaostalé mentalitě, a proto zůstala figurka němá.“

 

V průběhu velkorysého natáčení Walt zjistil, že mu došly prachy. Dal si tedy schůzku s viceprezidentem Bank of America panem Joem Rosenbergem. Všemocnému bankéři z Wall Streetu demonstroval, co do té doby stihl natočit. Při promítání zůstal Rosenberg stoicky netečný. Jakmile se rozsvítilo, naklonil se k Waltovi a prohodil jen dvě věty: „OK, půjdeme s vámi do toho. Z téhle věcičky vytřískáme parádní výtěžek!“

 

Nemýlil se tvůrce ani bankéř. Sněhurka měla famózní úspěch, film diváky bavil, okouzloval i dojímal. Lidé střídavě plakali, smáli se a pak si prozpěvovali písničky, které pro film složil Frankie Churchill a které se změnily v evergreeny: Mám přání, mám přání, aby přišel on… nebo nakažlivé Hej hou, hej hou, trpaslíci na věc jdou…

 

Sněhurka byla takový šlágr sezóny, že když Disney v roce 1940 předvedl ředitelům biografů a podnikatelům následující snímek, Pinocchio, téměř naráz vykřikli: Co to děláte, to už tu nebude ani jeden trpaslík? Po celovečerním filmu Pinocchio se Walt mohl pustit do dalšího riskantního podniku ve formě, že risk je u něj zisk. Finanční potíže už naštěstí minul. Tak třeba Sněhurka přišla na půldruhého mega dolarů, ale jen za prvních pět let vydělala deset miliónů! Pokladnu plnily i filmy příštího roku – Nesmělý dragoun, v němž poprvé vystupovali vedle kreslených postav živí herci, Šípková Růženka i Čaroděj Merlin.

 

Přišel čas druhé světové války, do níž Disney „narukoval“ jako umělecký špionážní činitel, killer formou humorných příhod. Jeho hrdinové okamžitě začali pracovat ve prospěch US Army a jejích spojenců. Zvířátka povzbuzovala a bavila vojáky na frontě, kačer Donald zpíval zanícené odrhovačky plné narážek v rozhlase a vysmíval se Hitlerovi do ksichtu, jó, jak ten se mu nepokrytě tlemil.

 

Poválečné úspěchy umožnily bratrům Disneyovým velkoryse zrekonstruovat a zmodernizovat studio v Burbanku. Nyní mohli natáčet i dokumentární reportáže, například Ostrov tučňáků. Po Údolí bobrů vysílala televize Disneyovské seriály snad každý večer v prime time. Z obrazovek nezmizeli hrdinové Mickeyho klubíku, televizní kanály nabízely k pobavení film Zorro Mstitel a nejúspěšnější zpracování Verneových Dvaceti tisíc mil pod mořem.

 

V roce 1964 slavil premiéru film dětských představ a snů Mary Poppinsová, jenž byl ještě úspěšnější počin než Ostrov pokladů. Za legendární se označují filmy Kniha džunglí a Bambi.

 

Kniha džunglí je román, jenž v podstatě představuje tragický a jen zdánlivě hrdinský příběh kluka, který vyrůstal v divoké rozjívené přírodě. V Disneyovské úpravě však srší elánem i humorem. Mauglího adoptivní rodiče z pralesa – vlci – nejsou jen jeho ochránci, ale i šťastní rodiče, kteří se s ním dovedou pomazlit. Starý filozof – medvěd Balú – je v novém podání nejen moudrý, ale i náramně humorný příklad pro ostatní ve zvířecím kolektivu.

 

V dalším filmu je hrdinou všech děcek opět „čtyřnohá hvězda“. Když se jednoho jarního dne v lese narodil překrásný jelen Bambi, přišla k němu všechna zvířátka, aby se mu poklonila… Už tato myšlenka z románu Félixe Salténa se Disneyovi natolik zalíbila, že se rozhodl natočit stejnojmenný biják, v němž by vylíčil snad nejkrásnější z příběhů o zvířátkách ještě plastičtěji. Když práce na filmu začaly, vznikla okolo studia v Burbanku menší zoologická a botanická zahrada. Každý strom a keř pečlivě prostudovali, na živých zvířátkách odpozorovali jejich obyčeje a zvyky. Nejvíc pozornosti přirozeně věnovali jelením mláďátkům Bambimu a Felině. Nakonec vše přenesli asi na 400 tisíc kreseb (!!!) zčásti akvarelových, zčásti olejnatých. Ve studiu na to měli asi tisíc lidí.

 

V druhé polovině Disneyovské tvorby se čím dál více začínaly na stříbrném plátně objevovat namísto filmů kreslených už hrané snímky, přičemž ústředními hrdiny byla stále zvířátka. Prvním z nich je Živá poušť. Jedinečný dokument začíná pohledem na severoamerickou spoušť zvanou jen vyprahlá poušť. Téměř celý rok tu panuje nesnesitelné vedro, takže by nikoho nenapadlo, aby v těchto zákoutích hledal prvky života. Disneyův film přesto ukazuje opak: divák může obdivovat nádheru kvetoucích kaktusů, souboj hadů s opeřenci i savci, pod zvětšovacím sklíčkem si může prohlédnout jedovatého pouštního pavouka.

 

Obrovské kaktusy, jejichž pichlavý povrch člověku nepovoluje vstup dovnitř k lahodným plodům nebo šťávě, jsou odpočinkovým místem kočkovitých šelem – jak prozrazuje zákon kamery, která se odvážila zblízka odhalit to, co se na první dojem zdálo tak neskutečné. Ve filmu Perry z velkého lesa předvedl Disney divákovi kus divoké kanadské přírody.

 

Do jiné kategorie patří Ztracená kočka. Jako vždy, Disney chtěl i v tomto snímku nejen pobavit a odlehčit napětí, ale i poučit v každodenních fraškách. Hrdina filmu – kocour – si žije zdánlivě jako pecivál v domácnosti bez jakéhokoli užitku. Po jednom nočním toulání se vrací na krku s náramkem, který patřil úřednici unesené současně s lupem před několika dny z banky. Film se rozvíjí v napínavou pouliční detektivku, kde neschází ani špetka humoru, ani napětí, ani nakonec výhra ve prospěch spravedlnosti.

 

Walt Elias Disney snil léta o tom, že vytvoří pohádkovou zemi. Od roku 1951 získával v jeho představách park atrakcí stále větší parametry. Firma WED vznikla hned další rok, když se Walt definitivně rozhodl postavit Disneyland v Kalifornii. Najímal externí poradenskou službu a vytvořil si vlastní partu projektantů i výtvarníků. Společnost WED, pojmenovaná zkratka na základě iniciálek Walta Eliase Disneye, vybudovala park na pětadvaceti hektarech nákladem sto miliónů dolarů. Vchodem na začátku Hlavní třídy se návštěvník dostane do centra k mohutnému Popelčinu zámku, jenž je rozmarně rozmařilou i ústřední budovou námětové oblasti a je viditelný ze všech stran. Kdokoli sem přijede, do Cali, aby spatřil Waltovo království dobré nálady, vychází z nádvoří zámku, z něhož se paprskovitě rozbíhají jednotlivé „země“. V návrzích budov uplatnil tvůrce tytéž zásady jako při vzniku Hlavní třídy. Jsou to filmové, vizuální představy ideálních typů. Všechny jsou založeny na historických asociacích.

 

Po dětském zábavním parku přišel na řadu Disneyworld – Disneyův svět na Floridě. Zde už rozloha pozemku dosáhla jedenácti tisíc hektarů. Obě říše zábavy mají solidní základy, které se nemohly zhroutit po odchodu jednoho člověka, i když byl jejich pábitelem, duchovním otcem a srdcem slučovací metody hravé myšlenky. Mnozí lidé však zdůrazňují, že zde tehdy skončilo umění nenapodobitelného pana kreslíře. V parcích totiž čiperný myšák – ve filmech chránící slabochy proti silnější převaze a bojující za spravedlnost – vydělává milióny dolarů na psychologických atrakcích.

 

Mickey se stal i obchodním parťákem společnosti General Motors – GE – General Electric. V Disneyworldu mluví hromovým hlasem o společenských otázkách USA a kolem něho v obrovském amfiteátru trůní desítky amerických prezidentů. Čas od času některý ze státníků změní polohu nebo se nenuceně drbe za uchem. Prezidenti jsou ve skutečnosti figuríny řízené centrálním elektronickým PC „kouzelného království“ Mickeyho Mouse.

 

Disneyův svět na Floridě je v podstatě už jen konformismus dovedený v celé své slávě do podnikatelských rozměrů, svět, kde ústupky masovému vkusu neznají hranice. Všechno je centrálně plánováno v gigantických rozměrech: kouzelné království, strhující atrakce, peníze v očích lačného majitele Strýce skrblíka, ctižádost a sebevědomí vlastní důležitosti in the place to be.

 

Krátce před smrtí vtělil Disney své další technické sny do projektu experimentálního prototypu sídliště zítřka. Vypracoval několik náčrtků fantastických staveb a všelijak se křížících jednokolejných drah. Na jednom z nákresů je obrovský mrakodrap uprostřed mnoha menších budov a paprskovitě se rozpínající železnice: je to na pováženou nadnesená koncepce, v níž jako v obou parcích zábavy ustoupilo umění holt a jen ve prospěch šekové knížky.

 

Walt Elias Disney – díky jemuž dostaly pohádky netušené grády, pohádky, až dosud zachycené jen psanou formou, vlastní život – zemřel v prosinci 1966 ve věku pětašedesáti let. Znalci filmu a divadla se shodují, že Disney – vzdor své podnikatelské veřejné iniciativě – dal kreslenému filmu jako první ve světě hodnotu dramatického žánru, dokázal v něm sladit a využít obrazu se zvukem, zavedl nové barvy, formáty a kombinované techniky (živý herec a kreslený svět), a proto mu přísluší označení velkého filmového bouráka. Znalci rovněž oceňují jeho mistrovství oživovat neživé, velkolepost gagu, strhující rytmus a překvapivý děj. Ostatně jedno z tajemství světového úspěchu Sněhurky, ale i jiných snímků, je v dokonalém předvádění všech žánrů a efektů tehdejšího raně amerického filmu (muzikál, horor, revue, western) i happy endu.

 

Ve vědomí lidstva zůstane velikým kouzelníkem na rozdíl od nedobrých Putinů, Bin Ládinů, psychopatů islamistů a proradných teroristů, jenž oživoval zázračný svět dětské fantazie – a nejen dětské. „Člověk by si měl pro všechny časy zachovat ono cosi tak vzácného, cosi, co žije v každém z nás a co doposud nesmazal ani diktát peněz ani diktát času, co nás nutí hrát si, smát se, zpívat si ve vaně a užívat si mládí a přitom snít…“ To jsou slova muže, který i při své hřmotné postavě lamželeza a dost nesmlouvavé povaze dokázal být neobyčejně lidský a zábavný živý tvor.

 

Freedom Of Speech „ä Witeri Nacht Im Studio“ (1993) Switzerland, 320 kBit/s




01.  Freedom Of Speech - Intro
02.  Freedom Of Speech - Zerschmou I Dr Mundart
03.  Freedom Of Speech - Everybody Wanna Do It (feat. Dany B)
04.  Freedom Of Speech - Funky Stuff (feat. Keen & Treefoil)
05.  Freedom Of Speech - YO
06.  Freedom Of Speech - How Do We Rape A Drum-
07.  Freedom Of Speech - Black Or White
08.  Freedom Of Speech - Zerschmou I Dr Mundart (P.D. Slice RMX)
09.  Freedom Of Speech - The Funky Mic-Blaster
10.  Freedom Of Speech - Avoid The Drugscene
11.  Freedom Of Speech - E Wyteri Nacht Im Studio

http://www.fileswap.com/dl/dkeKAF0Tjw/

dirty-b

Freedom Of SpeechRap – Switzerland

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=C74vAlSSbgY

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=AcmCmjXGvL8

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter